Zaměstnavatel má, v roli správce osobních údajů, povinnost dodržovat zásady stanovené v GDPR. Jednou z těchto zásad je tzv. zásada omezení uložení, podle které mají být osobní údaje, tedy i údaje zaměstnanců, uloženy pouze po nezbytnou dobu a pro účely, pro které jsou zpracovávány. Zjednodušeně se dá říct, že pokud správce osobní údaje pro daný účel už nepotřebuje, nesmí je dále zpracovávat. Jak s tím souvisí zaměstnancovo právo být zapomenut?
Právo být zapomenut, někdy je také označováno jako právo na výmaz, v podstatě navazuje na zásadu omezení uložení. K právu na výmaz osobních údajů se totiž váže povinnost správce bez zbytečného odkladu zlikvidovat zejména takové údaje, které:
- správce již pro konkrétní účel nepotřebuje,
- jsou zpracovávány bez relevantního právního základu,
- jsou zpracovávány protiprávně,
- proti jejichž zpracování byly vzneseny námitky a neexistují převažující oprávněné důvody pro jejich zpracování,
- musí být ze zákona likvidovány povinně.
Zaměstnanec má tedy právo být zapomenut pouze v případě, že zaměstnavateli odpadnou všechny právní důvody takového zpracování. V této souvislosti se ale hodí připomenout, že zaměstnavateli je některými právními předpisy, například zákonem o účetnictví, zákonem o důchodovém pojištění nebo zákonem o nemocenském pojištění, uložena povinnost osobní údaje uchovávat po stanovenou dobu. Délka uchování se pak pohybuje v jednotkách až desítkách let v závislosti na typu osobních údajů, když třeba mzdové listy a další údaje potřebné pro důchodové pojištění se uchovávají nejméně 30 let.
V případě, že zaměstnanec u zaměstnavatele uplatní právo být zapomenut, pak mu zaměstnavatel za předpokladu existence právního důvodu, resp. povinnosti, logicky nemusí vyhovět.
Další příspěvky v souvislosti ochranou osobních údajů zaměstnanců naleznete zde.
Autor: Georgios Tucoglidis