ODPOVĚDNOST ZA ŠKODU (OBECNÁ ODPOVĚDNOST ) – 1. DÍL

burning-house_t20_XQdba3

Lidé se často domnívají, že k tomu, aby zaměstnanec odpovídal za škodu, kterou způsobí svému zaměstnavateli, je potřeba mít podepsanou tzv. „hmotnou odpovědnost“, jinými slovy, že ten, kdo „hmotku“ podepsanou nemá, vlastně za nic neodpovídá.

To ale není tak úplně pravda.

Zákoník práce zná 4 typy odpovědnosti zaměstnance za škodu, a to:

1. obecnou odpovědnost

2. odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat (tzv. „odpovědnost za manko“)

3. odpovědnost za ztrátu svěřených věcí

4. odpovědnost za nesplnění povinnosti k odvrácení škody.

Dnešní článek se bude věnovat obecné odpovědnosti za škodu způsobenou zaměstnancem.

Kdo je zaměstnancem odpovídajícím za škodu?

Každý zaměstnanec, ať už pracuje na základě pracovní smlouvy, dohody o provedení práce (DPP) nebo dohody o pracovní činnosti (DPČ) je povinen počínat si tak, aby nedocházelo k majetkové škodě, k nemajetkové škodě ani k bezdůvodnému obohacení.

Zákon také říká, že zaměstnanec je povinen nahradit zaměstnavateli škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.

Co to znamená?

Zaviněné porušení povinnosti

Zaměstnanec může škodu zavinit nejen úmyslně – tedy tehdy, když ji zavinit chtěl, ale může ji zavinit i neúmyslně – prostě jen proto, že spoléhá na to, že se škoda nestane (např. nezkontroluje, že je sklad zamčený; něco z neopatrnosti rozbije; odešle zboží, když zákazník napíše, že platbu poslal, aniž by zkontroloval, že platba opravdu přišla atd.). Sem patří i případy, kdy zaměstnanec za něco odpovídá, ale kontrola ze strany státních orgánů odhalí nedostatky a uloží zaměstnavateli pokutu (např. udržování vitrín na potraviny v čistotě, které kontrola z hygieny jako čisté nevyhodnotí). Pokutu zaplatí zaměstnavatel, ale po zaměstnanci ji pak může (s omezeními uvedenými v tomto článku) vymáhat.

Při plnění pracovních povinností nebo v přímé souvislosti s ním

Tento právní pojem znamená, že ke škodě musí dojít

1. buď v rámci plnění pracovních povinností (tedy když zaměstnanec skutečně pracuje – tam, kde má, na tom, na čem podle pokynu zaměstnavatele pracovat má a v době, kterou mu zaměstnavatel určil jako dobu pracovní), nebo

2. v přímé souvislosti s ním – tedy ne přímo během práce, ale s prací zaměstnance nějakou souvislost má.

Do jaké výše odpovídá zaměstnanec za způsobenou škodu?

Protože jde o škodu způsobenou při plnění pracovních povinností nebo v přímé souvislosti s ním, řídí se zaměstnancova odpovědnost zákoníkem práce. Ten říká, že zaměstnanec (zaměstnavateli) odpovídá za škodu způsobenou z nedbalosti max. do výše 4,5násobku svého průměrného (hrubého) měsíčního výdělku (ale ne víc, než je skutečná výše způsobené škody).

Pokud zaměstnanec způsobí škodu úmyslně nebo pod vlivem alkoholu nebo návykových látek, odpovídá za způsobenou škodu bez limitu, a to i když vysoce převyšuje jeho měsíční příjem.

Zaměstnanec ale nemusí škodu vždy jen zaplatit. Pokud např. něco rozbil nebo ztratil, může zaměstnavateli koupit (nebo jinak získat) takovou věc novou. V takovém případě je lhostejné, jestli zaměstnanec takovou novou věc získal dráž nebo levněji, než by byla částka, kterou by po něm vyžadoval jako náhradu škody zaměstnavatel. Náhrada škody není pokuta! Náhrada škody má sloužit k tomu, aby zaměstnavatel získal zpět to, co na jeho majetku zaměstnanec poškodil nebo zničil (ztratil), případně má sloužit k náhradě finančních prostředků, které zaměstnavatel vydal z důvodu nekvalitní práce zaměstnance (klientovi se rozbije opravená věc, pokuta za něco, za co byl odpovědný v rámci výkonu své práce konkrétní zaměstnanec).

To může zaměstnavatel zaměstnanci jen tak strhnout peníze z výplaty s tím, že jde o náhradu škody?

Ne, to v žádném případě. Vím, že se tak často děje, takže pozorně čtěte, ať víte, že takový postup je v rozporu se zákonem. Jak to tedy je?

  1. zaměstnavatel zjistí škodu a zjistí, že za ni skutečně odpovídá konkrétní zaměstnanec (jestliže se nedá zjistit, že za škodu odpovídá konkrétní zaměstnanec, není možné využít princip „kolektivní viny„. A teď už to víte)
  2. zaměstnavatel zjistí skutečnou výši škody a vyčíslí výši náhrady škody, kterou bude požadovat po zaměstnanci (max. do výše 4,5násobku průměrného měsíčního výdělku zaměstnance, kterého dosahoval před vznikem škody – to neplatí, pokud byla škoda způsobena úmyslně, v opilosti nebo pod vlivem NV)
  3. zaměstnavatel musí se zaměstnancem výši škody a požadované náhrady projednat
  4. je ovšem na zaměstnanci, aby zvolil způsob náhrady škody – v určitých případech je totiž možné, aby škodu odčinil uvedením věci do původního stavu
  5. pokud se dohodou na peněžitém způsobu náhrady škody, je možné udělat písemnou dohodu o srážkách ze mzdy (je možné srážet max. do výše nepřesahující ½ čistého příjmu), bez písemné dohody by byla stržená částka dluhem zaměstnavatele vůči zaměstnanci
  6. pokud se nedohodnou, musí rozhodnout soud (nebo půjdou na mediaci :-))

Co dalšího je potřeba vědět?

Zaměstnanec za škodu způsobenou při plnění prac. povinností nebo v přímé souvislosti s ním odpovídá vždy pouze svému zaměstnavateli. Pokud škodu způsobí někomu třetímu tato třetí osoba může uplatnit

Příklad: Zaměstnanec firmy „Skvělá okna s.r.o.“ při montáži oken u zákazníka nechtěně rozbil zákazníkovu čínskou vázu za 800 tis. Kč. Zákazník bude chtít náhradu celé škody (tzn. 800 tis. Kč) po zaměstnavateli. Zaměstnavatel poté bude moci požadovat po zaměstnanci max. 4,5násobek zaměstnancova průměrného výdělku. Pokud si tedy zaměstnanec vydělá měsíčně 20 tisíc Kč. může po něm zaměstnavatel chtít max. 90 tisíc Kč.

Tento text není právnickým textem. Je zjednodušený a má sloužit ke získání základního přehledu v této problematice.

Mohlo by vás zajímat