NEOMLUVENÁ ABSENCE A OKAMŽITÉ ZRUŠENÍ PRACOVNÍHO POMĚRU

man-bored-working-from-home-on-couch-with-his-laptop_t20_eo8ZPW

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2542/2007

Nejvyšší soud České republiky rozhodl  v právní věci žalobce V. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému advokátovi, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 207/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. února 2007, č.j. 53 Co 129/2006-124, takto:

Dopisem ze dne 5. 5. 2003 sdělila A. S., spol. s r.o. žalobci, že s ním podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce okamžitě zrušuje pracovní poměr. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že dne 29. 4. 2003 žalobce „vyčerpal zákonný nárok na dovolenou a od té doby se ani na opakované výzvy nedostavil do zaměstnání, bez podání vysvětlení či doručení jakéhokoliv dokladu, který by vysvětloval jeho absenci“.

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že „neporušil žádnou svoji povinnost resp. pracovní kázeň“, neboť se se zaměstnavatelem dohodl na tom, že bude čerpat dovolenou na zotavenou do doby, než budou posouzeny okolnosti technické závady vozidla ve F. Poprvé byl zaměstnavatelem v době čerpání dovolené kontaktován až dne 13. 5. 2003 a výsledky zmiňovaného posouzení příčin vzniku škody mu zaměstnavatel oznámil (byť nikoliv doložil) až dopisem ze dne 2. 6. 2003; navíc ke dni 29. 4. 2003 nemohl mít vyčerpán svůj zákonný nárok na dovolenou na zotavenou.

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 13. 12. 2005, č.j. 31 C 207/2003-89, ve znění usnesení ze dne 11. 9. 2006, č.j. 31 C 207/2003-102, žalobě znovu vyhověl a rozhodl, že žalovaný (A. S., spol. s r.o.) je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení 20.070,- Kč „k rukám právního zástupce žalobce“ a České republice „na účet zdejšího soudu na náhradu nákladů státu – svědečné“ 918,- Kč. Znovu dovodil, že „zaměstnanec, který je za nepřetržitého trvání pracovního poměru k témuž zaměstnavateli konal u něho práci alespoň 60 dnů v kalendářním roce, má nárok na dovolenou za kalendářní rok. Základní výměra dovolené činí čtyři týdny“. Tvrzení v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 5. 5. 2003 (že žalobce dne 29. 4. 2003 vyčerpal zákonný nárok na dovolenou a od té doby se ani na opakované výzvy nedostavil do zaměstnání) je podle názoru soudu prvního stupně v rozporu s ustanovením § 100 a násl. zák. práce, „neboť žalobci při odpracování 60 dnů v kalendářním roce 2003 (leden 2003 až 17. 4. 2003) vznikl nárok na čerpání celé dovolené, a navíc, určil-li žalovaný žalobci dovolenou ve výši 7 dní, tj. od 17. 4. 2003 do 29. 4. 2003, měl tuto skutečnost žalobci oznámit nebo se s ním na čerpání dovolené v tomto termínu dohodnout“. Podle soudu prvního stupně „nelze přisvědčit tvrzení žalovaného, že by žalobce o čerpání dovolené v rozhodné době nepožádal a že mu ji zaměstnavatel neschválil“, naopak, o dohodě o čerpání dovolené žalobce svědčí „listina okamžité zrušení pracovního poměru, která se o čerpání dovolené zmiňuje. Protože „důvod a skutečnosti uváděné v listině okamžité zrušení pracovního poměru“ se nepodařilo prokázat, posoudil okamžité zrušení pracovního poměru jako neplatné.

Podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní poměr zvlášť hrubým způsobem.

Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 35 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními § 73, § 74 a § 75 zák. práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností zaměstnancem zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity.

V dopise ze dne 5. 5. 2003 společnost A. S., spol. s r.o. žalobci vytýkala (a považovala za důvod okamžitého zrušení pracovního poměru), že „dne 29. 4. 2003 vyčerpal zákonný nárok na dovolenou a od té doby se ani na opakované výzvy nedostavil do zaměstnání“. Žalobce v žalobě namítal, že se po návratu z F. (kde došlo k poškození jemu přiděleného vozidla) dne 17. 3. 2003 „dohodl s žalovaným (A. S., spol. s r.o.) na čerpání řádné dovolené do doby, než bude zjištěna příčina škody a případné odpovědnosti žalobce za ni“. Pro posouzení platnosti rozvázání pracovního poměru ze dne 5. 5. 2003 tak bylo mimo jiné nezbytné objasnit, zda došlo k dohodě účastníků o tom, že žalobce bude mít dovolenou (až do doby, než bude zjištěna příčina škody), a zda žalovaný vyzýval žalobce k tomu, aby se dostavil do zaměstnání.

Soudní praxe již dříve dospěla k závěru, že neomluvené zameškání práce v trvání pěti dnů zpravidla představuje – obecně vzato – samo o sobě porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem a odůvodňuje rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením. Jednání zaměstnance znamenající porušení pracovní kázně však nelze posuzovat bez přihlédnutí k dalším okolnostem, které mohou mít vliv na celkové zhodnocení případu, jak výše uvedeno; z okolností, které vyšly v posuzované věci za řízení najevo, vyplývá, že při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně žalobcem a důvodů, pro které lze výjimečně rozvázat pracovní poměr okamžitým zrušením, mělo být kromě délky nepřítomnosti žalobce v práci také přihlédnuto zejména k důsledkům nepřítomnosti žalobce v práci pro žalovaného, k dosavadnímu postoji žalobce k plnění pracovních úkolů, k míře jeho zavinění a ke způsobu a intenzitě porušení jeho konkrétních pracovních povinností. 

Mohlo by vás zajímat